Toho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo pak bude velet slavnému sovětskému lidu?“
Nasadil si zelené ponožky, nátělník a trenýrky v tělové barvě a pokračoval košilí. Přitom zjistil, že mu u krku chybí knoflík. Stiskl čelisti, aby potlačil nával vzteku. „A pradlenu nechám taky zastřelit. Od té doby, co jsem jí přivedl do jiného stavu, je úplně duchem nepřítomná.“
Chybějící knoflík u košile zamaskoval klopami vycházkové uniformy, které si vyhrnul až ke krku. Pak odešel na záchod. Za chvíli se odtamtud ozval řev. Josifu Vissarionovičovi se očividně nevedl jeho ranní byznys. Zůstal na toaletě nezvykle dlouho a když konečně vyšel ven, měl obě ruce sevřené v pěsti.
„Kuchař půjde taky ke zdi. Nevím, co mi včera dal do jídla, ale málem mi to před chvíli roztrhalo prdel. Nechám ho zastřelit a pošlu pro někoho z Gruzie, kdo umí upéct pořádné chačapuri.“
Učesal se a vyšel na chodbu. Na druhém konci právě zatáčela za roh mladá sekretářka. Nesla pod paží šanon v červených deskách. Josif Vissarionovič ji začal rychlým krokem sledovat a nemohl od ní odtrhnout pohled. Byla štíhlá, pod tenkou bílou halenkou těsně obepínající její dětská ramena se rýsovala podprsenka. Měla černé boty na podpatku a svaly na lýtkách ji jen hrály, když rychlou chůzí míjela dveře kanceláří.
„A Beriju nechám taky zastřelit. Je to proutník, určitě by mi ji vyfoukl“, zamračil se opět Josif Vissarionovič a vešel do své kanceláře. Usadil se za stolem a chystal se začít vládnout, když se přímo před ním objevil malý narůžovělý mrak. Levitoval v místnosti tři metry od Stalina a pomalu měnil tvar. Čím dál tím více připomínal lidskou postavu a zanedlouho Josif Vissarionovič s úžasem sledoval, jak se před ním zjevil jeho otec.
„Posílají mně shora“, řekl Vissarion Vanovič a ukázal prstem na strop. „Já vím, že jsi komunista a na takové věci nevěříš, ale co je moc, to je moc.“ Stalinův otec přešel pomalým krokem na druhou stranu místnosti a předstíral, že si prohlíží obrazy na zdech. „Nemůžeš přece jen tak posílat lidi na smrt. Měj trochu soucitu. Vždyť i ty jsi jenom člověk, nestojíš nad lidskou rasou vybaven neomezenou schopností soudit dobro a zlo. Lidé tě rádi poslouchají, budíš respekt a to je dar. Užívej toho daru s mírou a rozumem, jenom tak naplníš poslání, které zde na zemi máš.“
Pak se jeho kontury začaly rozplývat a během pár sekund zmizel. Josif Vissarionovič seděl za svým stolem jako opařený. Dlouhou dobu se nehýbal a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Copak byl opravdu tak špatný? Vždyť sám sobě připadal jako celkem dobrosrdečný chlapík. Jistě, trestal přísně, ale trestal spravedlivě. Pořádek musí být a stát není žádný holubník. Copak si jeho otec myslí, že vládnout na Rusi je jen tak? Náš lid potřebuje nad sebou pevnou ruku.
Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Na druhou stranu, snad bych mohl někdy přimhouřit oko, ukázat, že mám srdce. Ano, ano, otec má pravdu. Všeho s mírou a rozumem, jen tak naplním poslání, které zde na zemi mám!
Nechám žít topiče, nechám žít pradlenu. Nechám žít i kuchaře, přestože nikdy v životě neslyšel o adžice. Dám jím příležitost zlepšit se a sloužit mi ještě věrněji než dosud. Ale Berija půjde ke zdi, to se nedá nic dělat. Ta nová sektretářka je prostě božská a Berijovy špinavé pracky bych na ní nesnesl.
Josif Vissarionovič byl na sebe pyšný. Právě zachránil život třem lidem a ještě vytrhl mladou dívku z náruče chlípníka. Zavolal do Ljubljanky, ať zatknou Beriju a zamluvil na večer orchestr v Balšóm těátru pro soukromý koncert. Nesmím zapomenout koupit nějaké svíčky, pomyslel si ještě a pak se dal do práce. Vládnutí nepočká.