Když jsem byl malý, přišlo mi divné, že některá místa v západních Čechách mají taková divná jména jako Aš, Soos, nebo hora svatého Šebestiána. O Sudetech jsem tehdy nic nevěděl, němcích tím tuplem a stejně to bylo daleko.
Soos je pro Čechy nezvyklé místo poblíž Chebu a Františkových lázní, kde země na ploše několika hektarů bublá a kvasí výrony oxidu uhličitého.
Chtěl jsem tam někdy zajet v zimě, abych spatřil zamrzlé výrony CO₂, které vytvářejí jemné předivo, jako z krajky. Do Soosu jsem dorazil, na krajku nebylo dost zima, ale i tak to byl zážitek, i proto, že jsem byl v celém Soosu sám.
Z Chebu je to kousek do Aše a odtud zase kousek do nejzápadnějšího osídleného místa v Čechách – Hranic do Aše. Zatímco Aš je ještě příjemné živé městečko, v Hranicích vládne krutá realita zapomenutého sudetského městečka na prahu jednadvacátého století – vylidňování, chátrání, a zde navíc žhářství – dva obrovské vyhořelé domy naproti sobě na hlavní třídě – nic moc.
Z Aše přes hranici leží městečko Selb, a kontrast zvláště oproti Hranicím snad ani nemůže být větší. Ze Selbu se dá jet podél hranice údolím Ohře (německy Eger) do města Eger (česky Cheb). Po cestě je několik malebných vesnic a městeček, kde náměstí či návsi většinou vévodí spojené provozovny restaurace a řeznictví, což není špatná kombinace. Údolí Ohře v Německu se stejně tak pěkné, jako část řeky za hranicí.