A pak se Antonín ohnal sekyrou.
Břit ostří nemilosrdně rozháněl molekuly vzduchu do stran.
Lokální přetlak se šířil dál a dál – nesnesitelný vřískot ocele rozrážející vzduch nadzvukovou rychlostí.
Okolostojící padali na kolena, zoufale si přitom zakrývajíce uši dlaněmi.
Antonínův pohled byl pevný jako skála.
Nehybně sledoval dráhu sekery kterak se nezadržitelně blíží se svému cíli.
Už nezbývalo mnoho a směr byl naprosto přesný.
Všechno okolo zmlklo.
Antonín zavřel oči.
Náraz divoce škubnul sekerou, Antonín však svou buldočí silou udržel topůrko v rukou.
Sekyra klouzala Antonínovou obětí jako máslem.
Antonín znovu otevřel oči.
Sekera se zastavila.
„Asi hřebík“, pomyslel si Antonín a odešel do dílny pro kleště štípačky.
„Co mi to prodali za dřevo?“, bručel si pod vousy cestou z dílny.
„To je furt něco a zima na krku!“

KONEC