RSS indexMěl jsem dneska nějaké vyřizování v nově budovaném kancelářském komplexu, který se staví ze skla a oceli nedaleko metra na Chodově. Cestou z metra jsem si připadal jako bych šel na sraz Jehovistů, stejným směrem totiž mířily davy uhrovitých mladíků v bílých košilích a špatně padnoucích oblecích, ale ukázalo se, že jsou to prostě zaměstnanci IT firem, které v komplexu sídlí.
V komplexu pracuje několik tisíc lidí a průměrný plat tam jistě přesahuje třicet tisíc korun a proto je překvapivý zoufalý nedostatek běžné lidské infrastruktury v jeho okolí. Čekal bych, že ulice kolem budou nabity stánky s občerstvením, prodejnama knih a časopisů, elektroniky, malými kavárničkami, cestovními kancelářemi, obchůdky se sportovním vybavením - a ono nic. Kromě jedné pizerie přes ulici je nejbližší restaurace, kde se dá ve slušném prostředí najíst deset minut pěšky daleko.
V celém komplexu je jedna trafika a ta patří finskému řetězci trafik! Žasnu, čeho všeho už mohou být řetězce. Doba velkých investorů prostě nepřeje drobnému podnikání.
Zatím jen na týden, na zkoušku. Jestli mu chcete zavolat, vytočte + 420 564 034 059 a pokud u něj zrovna budu sedět, pokecáme.
Je to další z mezníků v konvergenci počítačů a telekomunikací, ke kterému jsem se přichomýtl:
- spojení přes modem s mojí první BBS (konec osmdesátých let)
- první SMS odeslaná z počítače (1992?)
- první hovory z počítače na počítač přes internet - náhodným lidem ve vzdálených zemích (1993)
- první hovor z počítače na pevnou linku (1999?)
Teď se kruh uzavřel - počítač je telefon a telefon je počítač - dobrá zpráva pro kabelové operátory a špatná pro Telekom.
Tak jako má Anglie svou královnu a čeští poslanci imunitu, má každý uživatel počítače na své klávesnici historickou vykopávku, která je k ničemu a jenom překáží.
Je to klávesa Caps Lock, která znepříjemňuje psaní hesel, plete se pod prsty a vůbec je jenom k zlosti. Stačí ovšem stáhnout a spustit tento soubor, restartovat Windows a klávesa Caps Lock přestane fungovat.
 |
Protože nebydlím v Bostónu ani v Kalifórnyji, ale v provinční Praze uprostřed zastaralé Evropy, uviděl jsem teprve dnes na vlastní oči v provozu vozítko Segway. Je to taková vymyšlenost, dvě kola vedle sebe, mezi nimi stupátko a tyčka na držení. Uvnitř elektroniky jako v raketoplánu.
Když začne člověk stojící na stupátku přepadávat dopředu, Segway popojede dopředu. Když začne přepadávat dozadu, Segway popojede dozadu. Tímhle přepadáváním se reguluje rychlost a směr, vrtěním tyčkou se zatáčí. Je to prý úžasně intuitivní a nedá se z toho spadnout, i když George Bushovi se to evidentně podařilo.
Tak tenhle Segway osedlaný mladým emeryckým juppíkem se dneska řítil po Vodičkově ulici, vstříc policajtům číhajícím na rohu Václaváku na řidiče, kteří by chtěli projet Vodičkovu přes zákaz vjezdu na tramvajový pás. Přesně toto udělal juppík a byl policejní hlídkou odchycen. Nebyl jsem dostatečně blízko, abych přeslechl jejich konverzaci, ale policajti nakonec zřejmě usoudili, že i když to má motor, motorka to není, segwejistu pustili a ten uháněl dál k světlým zítřkům nahoru směrem k Muzeu.
Člověk by si měl čas od času udělat radost a já si jí dneska udělal v budově pražského magistrátu na Mariánském náměstí 2. Mají tam krásný zrekonstruovaný výtah páternoster. Neodolal jsem a trochu se povozil. Při jízdě v páternosteru získává vertikální pohyb úplně jiné dimenze a nemohu jinak než vřele doporučit - dokud je všechny nezruší.
|
|
|
Díky službě Google suggest mě napadlo podívat se, o čem se na webu nejvíce píše, nebo spíše která slova se podle Googlu nejčastěji vyskytují na webových stránkách. Začal jsem s láskou a obdržel pěkných 427 miliónů výskytů. Hezký start ovšem hned pokazily peníze s 515 milióny. Ještě že láska za peníze má nějakých slabých 50 miliónů.
Co ovšem dál? Bůh (153 miliónů), nebo snad Microsoft (250 miliónů)? Pak jsem zjistil, že web je stále převážně o počítačích (939 miliónů) a hlavně o programech, o kterých Google našel zmínku na více než miliardě dokumentů!
Tento výsledek je asi částečně zkreslen tím, že program se řekne program anglicky, česky, a třeba i německy, ale stejně je to úžasné. Hledání jistoty, opakovatelnosti a předvídatelnosti prostě hýbe webem.
 |
Jedenáct hodin večer, ztichlý panelák, kachlíková podlaha na chodbách. Vynáším z bytu starou plechovou skříňku. Jsem na prvním schodu. Jeden z plechových úchytů na poličky se uvolňuje a padá na zem. Odrazí se od prvního schodu a s příšerným řinčením skáče po schodech dolů až do mezipatra u výtahu.
Ztuhnu, orosí se mi čelo. S největší obezřetností sejdu další schod. Nic se nestalo. Ještě jeden. Všechno v pořádku. Na příštím schodu se uvolňuje další plechový držák. Rachot železa o dlaždičky mně bodá do ušních bubínků jako dýka.
Znovu zavládne klid. Slyším šouravé pohyby za dveřmi bytů. V mezipatře na mně vyzývavě hledí otevřené dveře do výtahu. Osvětlená kabina působí dojmem bezpečí. Zbývá šest schodů. Skříňku držím pevně oběma rukama. Letmým pohledem zjistím, že minimálně dva další držáky jsou na pokraji vyvléknutí a pádu. Musím se rozhodnout. Buď budu sestupovat ještě opatrněji a doufat, že držáky vydrží, nebo se pokusím zbylé schody seběhnout a skříňku co nejrychleji strčit do výtahu. Po dalším pohledu na držáky se rozhoduji pro druhou možnost.
Seskočím o dva schody, zakopávám o odchlípnutou protiskluzovou podložku, ztrácím rovnováhu. Abych zabránil pádu, pouštím skříňku, chytám se zábradlí. Skříňka dopadá na zem, oddělují se od ní všechny zbývající držáky včetně těch, které byly dobře upevněny. Za pár sekund rachot končí, já sbírám části skříňky do výtahu a sjíždím dolů. Vycházím ze dveří a jdu k popelnicím. Celý dům je vzhůru a z oken mě pozorují desítky vyděšených důchodců.
Včera jsem byl vyřizovat jednu z posledních věcí, které mi zbyly po únorové ztrátě dokladů. Při té příležitosti jsem si udělal i technickou prohlídku, protože nám nedávno uběhly čtyři roky od koupě auta. Na technickou jsem se nijak nepřipravoval a proběhla bez problémů - hlavně kvůli tomu, že každých patnáct tisíc kilometrů jezdím na garanční prohlídky do autoservisu.
Platím tedy pravidelné prohlídky v servisu, platím technickou - a napadla mě kacířská myšlenka: co kdyby se prohlídky v servisu uznávaly jako technická, když je to vlastně totéž a ještě lepší?
Něco takového v Čechách samozřejmě nepřichází v úvahu. Takovou změnu by česká byrokracie neměla sílu realizovat. Uvidíme ale za sto let - až budou Čechy čínské a auta jezdit na olej z mandloní a třešní.
I když i sto let a čínani je asi málo a navíc čínská byrokracie je prý ještě tužší než česká. Takže možná ufoni.
Ve dnech následujících po vítězství českého týmu na hokejovém mistrovství světa ve Vídni mě překvapilo množství českých bloggerů, kteří psali články o tom, jak je hokej nezajímá, masové fandění obtěžuje a celkově jak jsou nespokojení s českým národem a jeho většinovým vztahem k hokeji.
Pak mi ovšem došlo, že se divím zbytečně. Kde už by měla být větší koncentrace mrzoutů, než mezi osamocenými bloggery komunikujícími se svým okolím přes internetové stránky, že ano :-;
Spíš to vede k zamyšlení, jak malý výsek života vlastně blogy pokrývají. Jsou to sice nejzajímavější informační zdroje na internetu, ale vypadá to, že bez iDnes a CNN a ostatních mainstreamových médií se také úplně nelze obejít.
Ode dneška si je možno Luddovo Notes vychutnávat též ve vaší oblíbené RSS čtečce. Odkaz na index ve formátu RSS 0.91 je na horní liště.
Jsem dlouholetým klientem eBanky, ještě z dob, kdy se jmenovala Expandia. Původně jsem používal autorizační kalkulátor, později jsem přešel na autorizaci pomocí aplikace v mobilním telefonu. Elektronické bankovnictví eBanky je jednoduché, přehledné, bezpečné, dá se používat odkudkoli a umožňuje udržovat přehled v historii transakcí bez nutnosti přehrabávání se v bankovních výpisech.
O internet bankingu jiných bank jsem sice slyšel různé zvěsti, ale ani ve snu by mně nenapadlo, že to může být něco tak příšerného jako mojebanka Komerční banky, se kterou jsem měl příležitost se včera seznámit.
Pro zabezpečenou komunikaci používá banka klientský certifikát. Budiž. Tento certifikát ovšem klient dostane na disketě! Píše se rok 2005! Já jsem měl štěstí, že se nám doma válí jeden předpotopní počítač vybavený disketovou mechanikou, a úspěšně jsem z diskety vytáhl soubor s certifikátem.
Do prohlížeče jsem naťukal www adresu mojíbanky, obrazovka zčernala a tmavě zelená písmena mi oznámila, že se spustil jakýsi test systému. Po pár sekundách skončil s tím, že můj prohlížeč je Netscape a to mojebanka nerada. Budiž, nechci se pouštět do žádných válek prohlížečů, zavřel jsem Firefox a spustil Internet Explorer.
Obrazovka tentokrát nezčernala, test běžel dál a dál - vypadalo to, že startuje armádní superpočítač, nebo že se Komerční banka rozhodla nainstalovat celý svůj bankovní systém na můj počítač.
Bum. Je potřeba naistalovat Java virtual machine od firmy Sun. V tu chvíli už jsem skutečně nevěřil vlastním očím. Celá aplikace mojebanky běží pouze pod Windows v Internet Exploreru. Přoč proboha chce nainstalovat Javu a stahovat nějaké podepsané autorizační aplety? Proč to nepoužívá PKI infrastrukturu zabudovanou ve Windows a Internet Exploreru?
Instalace se nakonec podařila, platební příkaz jsme zadali a při té příležitosti jsem zjistil, že aplikace umožňuje přístup do historie transakcí pouze za poslední měsíc! Tomu už se mi skutečně nechtělo uvěřit a uvažoval jsem, jak je to možné.
Jak je možné, že jedna z největších bank v Čechách má naprosto tragický internet banking s amatérskou autorizací, totálně okleštěný v tom, v čem by měla být největší výhoda - historie, vyhledávání, přehledy.
Jak to, že to v Komerční bance nikomu nevadí? To tam v IT nepracuje jediný člověk, který by se styděl za podstandardní produkt, který vytváří a spravuje? A co uživatelé? I těm je to jedno?
A v tom je právě ten vtip. Internet banking Komerční banky existuje jenom proto, aby v novinových recenzích bylo napsáno "ano" v políčku "Správa účtu přes internet". Je amatérsky navržený, omezeně použitelný, nepříliš bezpečný, ale to vůbec nevadí, protože klienti Komerční banky si nevybírají podle komfortu internetového ovládání účtu. Je to slepé střevo firmy, které spravuje skupina zoufalců bez profesní hrdosti.
Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k tabuli, mohl sešit otevřít na stejné stránce, na které předtím psal. Zatímco ostatní prvňáčci zběsile bojovali s koordinací jemné motoriky při psaní mámy a masa a sešit při chůzi drželi oběma rukama, Štefan vypadal jako ošlehaný plně gramotný veterán administrativy.
Zhruba ve stejné době jsme byli s otcem na úřadě, kde měli velká, široká schodiště. Do té doby jsem znal dva způsoby chůze po schodech dolů - klus, kdy se schází co noha nohu mine, schod po schodu - a trysk, kdy se skáče dolů co třetí, čtvrtý, pátý schod.
Na onom úřadě jsem však uviděl úplně jiný styl - úřednický cval - tělo zůstává v horizontální poloze, příliš se nehýbe, nohy se vykopávají dopředu a střídavě se sestupuje schod po schodu, ladně a plynule, a přitom velkou rychlostí.
Obě tyto úřednické dovednosti (a spoustu dalších) jsem si časem osvojil, existuje však něco, co musí každý úředník znát a co mně zoufale nejde - přidržovat si telefon u ucha ramenem. Správný úředník je schopen v této poloze s vykřiveným ramenem a skloněnou hlavou jíst, chodit, přerovnávat spisy, lézt po žebříku, řídit auto - prostě téměř vše. Několikrát jsem to zkusil a dokážu tak maximálně stát na místě a bojím se i mluvit, aby mi telefon nevypadl.
Vydat se na dráhu kariérního úředníka pro mně zřejmě nepřipadá v úvahu. Dnes už sice existují obezličky v podobě lehkého hands-free, nebo bluetooth headsetů, ale ruku na srdce - úředník podpírající si telefon ramenem, sbíhající ze schodů úřednickým cvalem a přitom nesoucí tlustý fascikl s prstem uvnitř jako záložkou - to je známka kvalifikace! Týpek s bondovkou jedoucí výtahem s notebookem přes rameno je proti němu břídil.
Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před Prostějovem vyskakovali z letadla výsadkáři na pestrobarevných padácích a před Vyškovem nám letělo naproti ve formaci šest vrtulníků Mi-24, směřovali asi domů na základnu do Přerova.
Takže jsme mezi Olomoucí a Brnem zažili takovou leteckou safari - a navíc bez vstupného.