RSS indexToho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo pak bude velet slavnému sovětskému lidu?“
Nasadil si zelené ponožky, nátělník a trenýrky v tělové barvě a pokračoval košilí. Přitom zjistil, že mu u krku chybí knoflík. Stiskl čelisti, aby potlačil nával vzteku. „A pradlenu nechám taky zastřelit. Od té doby, co jsem jí přivedl do jiného stavu, je úplně duchem nepřítomná.“
Chybějící knoflík u košile zamaskoval klopami vycházkové uniformy, které si vyhrnul až ke krku. Pak odešel na záchod. Za chvíli se odtamtud ozval řev. Josifu Vissarionovičovi se očividně nevedl jeho ranní byznys. Zůstal na toaletě nezvykle dlouho a když konečně vyšel ven, měl obě ruce sevřené v pěsti.
„Kuchař půjde taky ke zdi. Nevím, co mi včera dal do jídla, ale málem mi to před chvíli roztrhalo prdel. Nechám ho zastřelit a pošlu pro někoho z Gruzie, kdo umí upéct pořádné chačapuri.“
Učesal se a vyšel na chodbu. Na druhém konci právě zatáčela za roh mladá sekretářka. Nesla pod paží šanon v červených deskách. Josif Vissarionovič ji začal rychlým krokem sledovat a nemohl od ní odtrhnout pohled. Byla štíhlá, pod tenkou bílou halenkou těsně obepínající její dětská ramena se rýsovala podprsenka. Měla černé boty na podpatku a svaly na lýtkách ji jen hrály, když rychlou chůzí míjela dveře kanceláří.
„A Beriju nechám taky zastřelit. Je to proutník, určitě by mi ji vyfoukl“, zamračil se opět Josif Vissarionovič a vešel do své kanceláře. Usadil se za stolem a chystal se začít vládnout, když se přímo před ním objevil malý narůžovělý mrak. Levitoval v místnosti tři metry od Stalina a pomalu měnil tvar. Čím dál tím více připomínal lidskou postavu a zanedlouho Josif Vissarionovič s úžasem sledoval, jak se před ním zjevil jeho otec.
„Posílají mně shora“, řekl Vissarion Vanovič a ukázal prstem na strop. „Já vím, že jsi komunista a na takové věci nevěříš, ale co je moc, to je moc.“ Stalinův otec přešel pomalým krokem na druhou stranu místnosti a předstíral, že si prohlíží obrazy na zdech. „Nemůžeš přece jen tak posílat lidi na smrt. Měj trochu soucitu. Vždyť i ty jsi jenom člověk, nestojíš nad lidskou rasou vybaven neomezenou schopností soudit dobro a zlo. Lidé tě rádi poslouchají, budíš respekt a to je dar. Užívej toho daru s mírou a rozumem, jenom tak naplníš poslání, které zde na zemi máš.“
Pak se jeho kontury začaly rozplývat a během pár sekund zmizel. Josif Vissarionovič seděl za svým stolem jako opařený. Dlouhou dobu se nehýbal a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Copak byl opravdu tak špatný? Vždyť sám sobě připadal jako celkem dobrosrdečný chlapík. Jistě, trestal přísně, ale trestal spravedlivě. Pořádek musí být a stát není žádný holubník. Copak si jeho otec myslí, že vládnout na Rusi je jen tak? Náš lid potřebuje nad sebou pevnou ruku.
Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Na druhou stranu, snad bych mohl někdy přimhouřit oko, ukázat, že mám srdce. Ano, ano, otec má pravdu. Všeho s mírou a rozumem, jen tak naplním poslání, které zde na zemi mám!
Nechám žít topiče, nechám žít pradlenu. Nechám žít i kuchaře, přestože nikdy v životě neslyšel o adžice. Dám jím příležitost zlepšit se a sloužit mi ještě věrněji než dosud. Ale Berija půjde ke zdi, to se nedá nic dělat. Ta nová sektretářka je prostě božská a Berijovy špinavé pracky bych na ní nesnesl.
Josif Vissarionovič byl na sebe pyšný. Právě zachránil život třem lidem a ještě vytrhl mladou dívku z náruče chlípníka. Zavolal do Ljubljanky, ať zatknou Beriju a zamluvil na večer orchestr v Balšóm těátru pro soukromý koncert. Nesmím zapomenout koupit nějaké svíčky, pomyslel si ještě a pak se dal do práce. Vládnutí nepočká.
 |
Včera na procházce jsme našli smrže. Patří mezi mé houbové favority, dají se sušit, jsou výborné do omáček i k masu. Existuje jich mnoho druhů, které jsou vzájemně těžko odlišitelné, což ovšem vůbec nevadí, protože všechny jsou jedlé a chutné.
Smrž se díky svému výraznému tvaru nedá zaměnit s nejedlými houbami a mohou jej snadno sbírat i děti.
My jsme si je včera vychutnali jako předkm podle následujícího receptu:
Smrže rozkrojíme podélně na čtvrtky a namočíme na půl hodiny do misky se slanou vodou. Na pánvi rozpustíme máslo, kousky smržů obalíme v mouce a opečeme v pánvičce dozlatova.
Dobrou chuť!
|
A pokračujeme v gastronomické jízdě po lesních tišinách pokrytých koberci medvědího česneku. Dneska si připravíme variaci na klasické italské noky s pesto omáčkou, která bude místo bazalky udělaná z medvědího česneku.
Co budeme potřebovat?
Na noky:
- 1 kg moučných brambor (ne lojovitých)
- cca 150 g gramů polohrubé mouky
- 1 vejce
- sůl
Na pesto z medvědího česneku:
- dvě pořádné hrsti medvědího česneku
- nastrouhaný parmezán
- olivový olej
- trocha loupaných piniových semínek
Medvědí česnek pokrájíme na jemno. Přidáme parmezán, piniové oříšky, zalijeme olivovým olejem a promícháme.
Brambrory oloupeme, uvaříme ve slané vodě, necháme zchladnout a rozmačkáme s moukou a vajíčkem. Vypracujeme tužší těsto. Z něj vyválíme válečky a nožem nakrájíme na noky. Pro hezčí tvar můžeme vidličkou udělat na nocích vroubkování, ale není to nutné. Pesto dobře přilne i ke hladkým nokům.
Noky pokládáme do vroucí osolené vody, a vaříme, dokud nevyplavou (asi dvě minuty).
Uvařené noky promícháme s pestem a servírujeme.
Dobrou chuť!
Medvědí česnek je jednou z mých nejoblíbenějších zelenin. Nemusí se pro něj do obchodu a přitom je dostupný i těm, kteří nemají zahradu. A je zadarmo.
Dal jsem si toto jaro závazek vyzkoušet použít medvědí česnek v co nejvíce receptech. Po španělské tortile přichází voňavá krémová polévka.
Co budeme potřebovat?
- velkou hrst omytých listů medvědího česneku
- 1 střední šalotku
- 1 litr zeleninového vývaru
- smetanu
- 1 žloutek
- olivový olej
- sůl
Šalotku nakrájíme na drobno, listy medvědího česneku na hrubo a osmažíme ve větším hrnci na olivovém oleji. Zalejeme zeleninovým vývarem a necháme vařit na mírném plameni 15 minut. Pak rozmixujeme ponorným mixérem a vlijeme smetanu. Necháme ješte chvíli povařit.
Sundáme z ohně a vmícháme rozšlehaný žloutek. Podáváme s opečeným chlebem nebo italskými tyčinkami.
Dobrou chuť!
 |
Vyhlížel jsem je od chvíle, co slezl sníh, a už jsou konečně venku. Mladé listy medvědího česneku, skutečného posla jara. Dají se připravit na tisíce způsobů. Ten, který vám dnes představím, je jednoduchý a stojí za vyzkoušení.
Co budeme potřebovat?
- 7 středních brambor
- 7 vajec
- dvě či tři hrsti omytých listů medvědího česneku
- olej
- sůl
Brambory nakrájíme na cca 5mm tlustá kolečka. Do pánve nalijeme dostatek oleje, rozehřejeme jej a vsypeme brambory. Osolíme. Olej by měl brambory téměř pokrývat. Smažíme jako hranolky na nepříliš silném ohni, až nám brambory začnou zlátnout a budou měkké. Scedíme a necháme odkapat.
Do mísy rozklepneme a rozšleháme vejce, osolíme, přidáme listy medvědího česneku nakrájené na 1-2 cm široké kousky. Vsypeme osmažené brambory a vše promícháme.
Na pánvi si rozehřejeme trochu oleje, vlijeme směs z mísy a pomalu smažíme. Jakmile nám spodní strana zhnědne (nahoře bude tortilla stále tekutá), musíme ji obrátit, nejlépe za pomoci velkého talíře, kterým pánev přiklopíme a pak nad dřezem tortillu do talíře překlopíme. Přesuneme ji zpátky na pánev a necháme opéci z druhé strany.
Tortilla se dá jíst teplá i studená, nakrájená na kousky jako koláč.
Dobrou chuť!
0:30 ráno, pumpa Shell na Rozvadově.
"Eine kafe", žádá rumunský řidič kamiónu u pokladny.
"Čistí se mi stroj, musíš támhle do automatu", odpoví mu česky mladá prodavačka a máchne rukou neurčitě kamsi před sebe.
Řidič koukne vlevo, koukne vpravo, pak upře zrak zpátky na prodavačku a ptá se: "Keine kafe?"
"Vždyť ti to povídám, čistí se mi stroj, běž k automatu u záchodů!"
Rumun přešlápne z nohy na nohu a ukáže za prodavačku: "Eine Marlboro."
Zaplatí a odchází. Stručně mu vysvětlím, kde je automat na kafe a přistupuji k pokladně. Na pult pokládám velkou láhev ledového čaje a bagetu.
"Dáte si k tomu malý nápoj?", ptá se prodavačka.
Otázka mně zaskočí: "Jak vidíte, dám si k tomu velký nápoj!"
Prodavačka se na mně podívá, jako bych jí právě prozradil, co se stane v příštím díle Ordinace v růžové zahradě.
"Teď to máte za sedmdesát devět", začne mi trpělivě vysvětlovat, "když si k tomu vezmete ještě malý nápoj, třeba kolu, budete to mít za šedesát devět."
Příliš tomu nerozumím a tak zkouším vtipkovat: "A když si k tomu vezmu osm malých nápojů, budu to mít zadarmo?"
Prodavaččin pohled se změnil. Teď na mně zírá jako Martin Bursík, kterému nabídli místo ředitele Temelína.
"Tak vezmete si něco, nebo ne?"
"Malou kolu", špitnu. Platím a jdu k autu.
To děvče potřebuje rozveselit.
Zatímco usedám za volant, moje alternativní já sahá na zadní sedadlo, bere do ruky tahací harmoniku a vrací se na pumpu.
- "Jak se jmenujete, slečno?"
- "Jiřina"
- "Jiřina?"
Nafukuji harmoniku a začínám:
Pumpařkáá Jiřina
z Novéého Jičína
ta má nejčistější benzín z celé čtvrti.
Moc ráda pracuje, pumpě se věnuje
a svou pílí konkurenci drtí ...
Zaskočené obličeje zákazníků postupně roztávají, ruce začínají tleskat do rytmu. Jiřina se vlní v bocích, rumunský řidič kamionu přiskakuje k pultu, natahuje dlaň - "smím prosit, slečno?" - zní nevyřčená otázka a už jsou v kole, tančí mezi regály plnými čipsů a gumových medvídků a mají se k sobě.
Nechci to zakřiknout, ale tady se nám snad rýsuje svatba!
A prstýnky půjde kupovat Jiřina. Přihodí k nim jedny malé náušnice a dostane je za polovic!