Palubní deník, sobota 25,8 17:00

Ležím ve stanu u vodopádu Dettifoss. Pojedl jsem islandské tlačenky se švédským knäkebrotem, zapil to čajem udělaným z vody
z rozvodněné řeky Jökulsá á Fjöllum, zalezl do spacáku a nadepsal první zápis do palubního deníku.
Na cestu jsem  vyrazil včera před obědem. Abych se dostal na místo určení ze Ženevy, musel jsem celkem 8x přesedat:

Biel / Bienne (vlak)
Basel (vlak, německý ICE)
Frankfurt (shuttle na terminál B)
Frankfurt (letadlo do Keflavíku)
Keflavík (autobus)
Reykjavík (autobus)
Akureyri (autobus)
Husavík (autobus)

Řidič autobusu z Húsavíku do Kópaskeru neuměl anglicky, moje přání mu musel přeložit jeden místní. Hrozně se divil, že chci
vysadit v momentě, kdy uvidíme moře. Byl jsem jediný pasažér a řidič byl trochu nesvůj. Když se kousek za osadou Núpar moře
objevilo a já si nechal zastavit, řidič si očividně oddechl a odjel.
Sešel jsem na pláž z černého sopečného tufu a namočil si obě ruce ve vodě. Moje cesta právě začíná.
Prvních dvacet kilometrů jsem šel zpátky po silnici, po které jsem přijel. U benzínové pumpy v Ásbyrgi jsem odbočil
do národního parku a ocitl se konečně v divočině, i když bezpečně naváděn značenou stezkou.
Jak už to tak první den na cestě bývá, měl jsem velké oči a nadělil si příliš vysokou porci kilometrů. Poslední
hodina do tábořiště ve Vestaduluru byla bolestivá. Celkem jsem nachodil více než 35 kilometrů s těžkým batohem na zádech.
Dnešní etapa měla být odpočinkových 18 kilometrů, ale ukázala se jako náročných dvacet, plná chůze po balvanech a překonávání
strží. V druhé polovině cesty navíc pršelo a foukal vítr, takže jsem se do stanu vysloveně těšil.
Národní park Jökulsárgljúfur je krásný, nebudu tady popisovat jednotlivé přírodní skvosty, které jsou zde k vidění. Dvoudenní
stezka je velice dobře vedená a chůze po ní je neustálou pastvou pro oči.

Palubní deník, pondělí 27/8 18:00

Občas se mi v hlavě odehrávají příběhy. Nemusím se namáhat a nic vymýšlet, příběh běží sám od sebe a já jej sleduji jako
na plátně v kině. Předpokládám, že tak nějak to mají spisovatelé, kteří dokáží v rychlosti napsat knihu – prostě zapisují, co
se jim odehrává v hlavě.
Mě tenhle generátor příběhů funguje pouze když se mlčky pohybuju – chodím, běhám, plavu. Jakmile zastavím nebo promluvím,
příběh se ztratí. Takže žádný diktafon, nebo zapisování nepřipadají v úvahu. A protože mám chatrnou paměť, spisovatel ze mně
asi nikdy nebude.
Včera při pochodu od vodopádu Dettifoss k sopce Krafla se mi v hlavě odvíjely scény z neexistující knihy bez autora o putování
pěšky světem. Děj jsem samozřejmě zapoměl, ale utkvělo mi v hlavě, jak důležitý je při putování boj s vlhkostí.
Souhlasně jsem příběhu přitakával a abych ukázal, že i já to myslím s bojem proti vlhkosti vážně, při každé přeháňce jsem
okamžitě nasazoval svrchní goretexové kalhoty, návleky a nepromokavý obal batohu. Počasí bylo včera velmi proměnlivé, déšť
střídal slunce a zase déšť. Možná desetkrát jsem tak oblékal a zase svlékal vybavení proti silným dešťům, ale nereptal jsem,
protože s vlhkostí je třeba bojovat se vší vážností.
Na konci dne jsem se rozhodl utábořit na břehu jedné říčky. Byl jsem na druhém břehu než mnou vyhlidnutý plácek a tak jsem
přeskakoval říčku po vyčuhujících kamenech. Zbýval mi poslední krok pravou nohou na břeh, když se kámen pod mou levou nohou zvrtl
a já žuchnul po zádech do vody.
Dno bylo plné ostrých lávových kamenů, o které se mi podařilo pořezat ruku. Vyškrábal jsem se na břeh úplně promočený, z
batohu crčela voda. V tu chvíli se spustil prudký liják a já měl před sebou stavění stanu, vaření večeře a celou dlouhou
mokrou noc.
Boj s vlhkostí se holt nemá podceňovat!

Palubní deník, středa 29/8

Dneska jsem dorazil do chaty Dyngjufell poblíž sopečného kráteru Askja. Je to malá, zastrčená útulna velikosti maringotky, do
níž někdo příjde jednou za týden a to jenom v létě. Přesně takové chaty mají turisté nejraději, protože jím umožňují být
sami uprostřed divočiny a přitom si užívat komfortu střechy nad hlavou, rozpálených kamen a měkkého lůžka.
Do chaty jsem dorazil okolo třetí odpoledne a protože venku byla mlha a pršelo, zůstal jsem zbytek dne uvnitř. Prozkoumal
jsem důkladně vnitřní vybavení, opravil poškozené části své výstroje, nanosil vodu a přichystal vše potřebné pro uvaření
večeře. To vše mi zabralo necelou hodinu a ve čtyři odpoledne jsem byl hotov.
Tehdy začal stav, který nazývám vrnivá nuda. Je to opak dráždivé nudy, jaká bývá na schůzích, přednáškách, nebo večer
v hotelu na služební cestě. Dráždivá nuda je přítomna všude tam, kde člověk mrhá časem, chtěl by být někde jinde a dělat
něco jiného, ale nemůže.
Vrnivá nuda je naopak stav celkem příjemný. Člověk je přesně tam, kde by být chtěl – v mém případě uprostřed Islandu – má
všechnu práci hotovu a čeká, až se umoudří počasí, které neovlivní než vyšší moc.
Z vrnivé nudy jsem se začetl do „Notre-Damme de Paris“ od Victora Huga v originále a se svou mizernou francouzštinou
se prolouskal až na stranu 42, kde mi konečně došlo, že tato kniha by mě nebavila v žádném jazyce na světě. Snad jako
komiks. Mimochodem, přišlo mi zvláštní, jak se sem ta více než 500 stránková bichle dostala – a hle – na předsádce je vysvětlení:
25, července jí zde nechala Marie-Charlotte Aguerre s omluvou, že její batoh je příliš těžký. Což mi přišlo rozumné do
okamžiku, kdy jsem studiem návštěvní knihy zjistil, že Marie-Charlotte byla členem posádky terénního auta, které na chatu
přijelo z jihu a za tři dny odjelo na sever. Proč se zrovna ona strachovala o váhu svého batohu se už asi nikdy nedozvím.
Trochu jsem odbočil, ale to vůbec nevadí. Důležité je, že jsem četbou Victora Huga a psaním tohoto zápisku zabil čas do
večeře a vrnivá nuda teď vyústí v pořádný dlabanec a pak hajdy na kuťě.
Dobrou noc!

Palubní deník, neděle 2/9

Dnes jsem 10. den na cestě. Připadá mi, jako by uplynula mnohem delší doba, ale to je při dnech naplněných intenzívní
činností normální.
Jsem zhruba v polovině cesty, čeká mně několik dní do Landmannalaugaru a pak půjdu po značených stezkách.
Včerejší noc na chatě Nýidalur byla velmi příjemná. Se správcem Sikim jsme si popovídali o všem možném a hodně jsem se dozvěděl
o islandské mentalitě, historii a o tom, co Islanďané považují za důležité.
Dnes byl hezký den, celý den svítílo slunce a vítr nebyl příliš silný. Slunce je ještě vysoko na obloze (je kolem sedmi
odpoledne), ale já si už půjdu lehnout, ať má tělo dost času na regeneraci.

Palubní deník, pondělí 3/9 17:30

Jsem v opuštěném hotelu / ubytovně Versalir. Když jsem sem v dešti a silném větru přicházel, tajně jsem doufal, že zde
bude nějaký přístřešek, nebo předsíň, otevřená jako nouzový útulek. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vzal za kliku
hlavních dveří a ony se otevřely.
Hotel je spartánsky zařízený, ale v počasí, které panuje venku, pro mě představuje luxus rovný Hiltonu. Na pokojích
jsou dvoupatrové palandy včetně matrací, poblíž vchodu je velký bar (mobiliář chybí), jidelna a salón s pohovkami.
Je neuvěřitelné, že majitelé nechají jen tak otevřeno. Asi předpokládájí, že zapadlá poloha uprostřed Islandu budovu
zachrání před vandaly.
Správce Siki na chatě v Nýidaluru mi říkal, že Versalir tuto sezónu vůbec neotevřel. Neměl tak úplně pravdu. Otevřeno
je úplně do kořán – jen bez obsluhy ...
Jinak dnešek byl zatím nejnáročnější den, i když jsem šel po značené štěrkové cestě a jen něco málo přes dvacet kilometrů. 
Ráno, když jsem vyrážel jsem předpokládal, že se u Versaliru jen zastavím a budu pokračovat alespoň 10 km dále. Nakonec jsem 
byl rád, že jsem k ubytovně vůbec došel a dvojnásobně rád, že nebylo zamčeno.
Kombinace silného větru a deště na rozlehlých pláních centrálního Islandu je opravdu neschůdná. Jak se ukázalo, moje 
voděodolná vnější skořápka má dvě mezery – rukavice a boty. Díky tomu jsem po několika hodinách chůze v té slotě durch 
promrzlý, i když bunda i goretexové vnější kalhoty fungují dobře. Goretexové rukavice jsou opravdu nutné a měl 
jsem do nich investovat už před odjezdem.
V obuvi se příčinou zdá celková netěsnost dosti zkoušených bot. Zimní návleky zřejmě fungují dobře, odvádějí vodu od 
otvorů kolem kotníků, ale je potřeba to ještě vyzkoušet. Každopádně v promoklých rukavicích a botách se ve stávajícím 
počasí venku pohybovat nedá. Budu muset vyčkat, až se bouře přežene.
Když už jsem se rozepsal o vybavení, zmíním i stan. Celkově se velmi osvědčil. Dá se v něm celkem pohodlně sedět a prostorná 
předsíňka umožňuje bezpečné vaření i v silném větru, kdy se stanem lomcuje ze strany na stranu. První zkušenost se silným 
větrem jsem udělal, když jsem stan stavěl na exponovaném místě za Gæsavötn. Široko daleko nebylo žádné místo alespoň částečně 
ukryté před větrem a tak jsem stan postavil za terénní vlnou blízko řeky. K ukotvení jsem musel použít tři dvacetikilové 
kameny a i tak jsem si nebyl jistý, zda sílící nárazy větru stan v noci neodfouknou. Stan samotný zvládal vítr velmi dobře, 
i když hlavní nosná duralová tyč je lehce esovitě zprohýbaná, jak se prala síla větru se stanovou plachtou a kotvícími prvky.
Spacák funguje také v pořádku, vnější i vnitřní textílii se daří držet peří v suchu, což je důležité zejména po vlhkých 
klidných nocích s jasnou oblohou (i když už jsem skoro zapoměl, že i takové noci mohou být).
Už více než šest dní jsem neviděl žádný strom. Včera v Nýidaluru bylo několik ptáků, jinak zde nežijí ani žádná 
zvířata (nebo se dovedně skrývají)

Palubní deník, úterý 4/9 10:00

Dnes ráno jsem vyrazil z ubytovny Versalir, ušel jsem dva kilometry a musel se vrátit. Vítr je extrémně silný a téměř 
neustále prší. Budu muset počkat, dokud se bouře nepřežene.

50 slov – bílý list papíru, popsat 50ti slovy, žádné se nesmí opakovat. Hra na tvůrčí omezení.

O větru, jenž spívá za oknem mým. Třese skleněnou tabulkou, doráží s neústupností těch, kteří jsou si vědomi své síly. 
Soumrak padá na vyprahlou zem, již ani častý déšť neozelení. Vichr je zde pánem, vládne vodě a kamenům. Slunce není 
běžným hostem, neb není zváno ni vítáno. Tak jsem pravil.